14.06.2026

Začal jsem se učit česky

Čeština mě ve škole nikdy nebavila. Myslím tím mluvnici - větné rozbory, pravidla, přívlastky, přístavky a podobné nesmysly. Literaturu jsem naopak miloval, jelikož jsem byl od mládí vášnivým čtenářem. Ale teď jsem zjistil, že mám problém.

Už během mého studia cizích jazyků na vysoké škole jsem pociťoval, že mi něco schází. Jakási základní orientace v jazyce a názvosloví. Pravda, leco jsem dohnal, zejména při semestrech latiny, ale pořád jakoby něco chybělo.

Ani když jsem otevřel legendární Mluvnici jazyka řeckého, kde se výslovně píše o nutosti být zběhlý v čeětině, mi to nedoělo. Ani když profesor Říčan ve své učebnici psychologie psal, že se mysl tříbí například studiem jazyků, a to včetně mateřského.

Teprve když jsem zjistil, že i čeština měla aorist, že i čeština má kmeny přítomné i minulé (jen si jejjich používání neuvědomujeme), jsem pochopil, že bude nutné se do svého mateřského jazyka a jeho historie ponořit.

Našel jsem doma Stručnou mluvnici českou a jal se ji pročítat. Tato činnost již přináší výsledky v lepším pochopení struktury hjazykla jako takového (na tom vlastním se to prostě líp chápe), ale i v pochopení některých konstrukcí jazyků jiných, které mi už nepříjdou tak cizí. A navíc se v té mluvnici, která je z roku 1969, občas i trochu pobavím.