03.04.2026

Martinova jazyková cesta

Cizí jazyky jsem začal pořádně studovat až v dospělosti. Sice jsem se na základní a střední škole učil německy a anglicky, ale díky kombinaci učitelské nekompetence a mé lenosti tato výuka spočívala v prostém memorování pravidel bez jakékoliv schopnosti je prakticky použít.

Němčinu a jazyky obecně jsem pochopil až díky studiu sanskrtu a především latiny na vysoké škole. Teprve tam mě docvaklo, co znamenají všechna ta plusquamperfekta, absolutní ablativy a slovesné třídy. Teprve tam mě to někdo polopatě vysvětlil a já díky tomu získal chuť a potřebu se konečně doučit angličtinu na konverzační úroveň. To se do státnic víceméně podařilo a já měl chuť přidat jazyk další.

Jelikož jsem si k němčině za všechna ta školní léta stihl vypěstovat docela upřímný odpor, volba padla na francouzštinu, snad díky mé zálibě ve francouzské literatuře 18. a 19. století. Pár let jsem docházel do jazykové školy a i s pomocí samostudia metodou Michela Thomase jsem dosáhl celkem slušných výsledků (tedy na úroveň čtení článků v Le Monde).

Jenomže když člověk jazyk nepoužívá, zapomene. Což se s francouzštinou bohužel stalo a po nějakých 10 letech mi zbyla úroveň jen velmi, velmi pasivní.

V roce 2024 se ale něco stalo. Nevím proč, nevím jak, ale z mého hlubokého nevědomí vyvstalo nutkání až bažení začít se učit klasickou řečtinu. Taková blbost, že? Ale drží se mě doteď. Obklopil jsem se 8 různými učebnicemi, několika podpůrnými cvičebnicemi a prvním dílem Harryho Pottera přeloženým do “zjednodušené” klasické řečtiny a nastoupil jsem na cestu klasického filologa - samouka.